DERIVAČNÍ KOMPOZICE (komplexní kompozice, kompozičně-derivační postup)
V tradiční slovotvorbě typ slovotvorného způsobu ↗kompozice, při kterém se ↗kompozita tvoří zároveň kompozicí (skládáním) a ↗derivací (odvozováním), tzn. slovotvorné základy se kombinují se slovotvornými afixy – sufixem, koncovkou (roman‑o‑pis‑ec, zlat‑o‑kop). Výsledkem jsou derivační kompozita. Podle typu derivace (afixální, bezafixální = konverze) můžeme v rámci d.k. rozlišit postupy kompozičně‑sufixální (zemědělec, velkokapacitní) a kompozičně‑konverzní (životopis, velkorysý).
D.k. dokládá, že derivace a kompozice spolu úzce souvisejí – většina ↗afixů (zejména sufixů) je jim společná. Proto je mnohdy nejednoznačné rozeznat d.k. a čistou kompozici, jejímž výsledkem jsou čistá kompozita. Při čisté kompozici byl zadní člen kompozita odvozen již před vstupem do ↗kompozita, existuje mimo ně jako samostatné slovo (měři‑č > čas‑o‑měři‑č). V takových případech lze často přiznat alternativní motivaci/fundaci a dvojí výklad sémanticko‑syntaktického vztahu mezi členy: koncový člen jako utvořený až při skládání, n. druhotně jako slovo utvořené přímo (časoměřič – kdo/co měří čas n. měřič času). Distribuce a zastoupení afixů v derivátech a kompozitech však bývají různé, navíc koncový člen a formálně shodný derivát vždy nemusejí být významově synonymní (mluvný ‘hovorný, řečný, povídavý’ × pravdomluvný ‘mluvící pravdu, zvyklý mluvit pravdu’). Sémantický vztah mezi členy je jen naznačen, kompozitum nemusí nutně vycházet ze syntaktického spojení, které by mu odpovídalo ve větné struktuře.
- AGSČ, 2013, 179–188.
- Bozděchová, I. Tvoření slov skládáním, 1994, 12–14.
- Mitter, P. Kompozice v kontextu současné češtiny, 2006, 33.
- TSČ, 1962, 131.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DERIVAČNÍ KOMPOZICE (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka